A možná jen těch několik, které jsou zavrtané do skály pod Kozím hrádkem v Mikulově se mohou pochlubit klenbou z vápence. Tu naši jeskyni si pro svůj celoživotní koníček vybral můj dědeček Václav Solařík. Když přišel v roce 1947 do Mikulova z rodné Slovenie, nemohl si nevšimnout svahů osázených vinicemi. V horské vesničce Pečovnik, kde vyrůstal, se vinná réva pěstovala pouze na pergolách okolo domů a nad dvorky. V průběhu léta poskytovala réva stín a na podzim i úrodu hroznů pro trochu toho vína. V Mikulově se dědeček okamžitě pustil do vinohradničení a výroby vína. Zkušenosti měl.

Do poválečného Československa se dědeček vlastně vrátil. Do jižních zemí (Dolního Štýrska), které bylo součástí Rakouska-Uherska, odešli za prací a lepším životem na konci devatenáctého století ze Strážnicka jeho rodiče a on se narodil ve Slovenii. Za druhé světové války uprchl jako osmnáctiletý do Srbska, kde se jej ujali v rodině sedláka a přečkal válku. Tam jej také v roce 1947 zastihl dopis od staršího bratra Karla, který jej zval do Mikulova za novým životem. V Mikulově se dědeček oženil, měl tři dcery a té nejstarší odkázal svůj vinný sklep, který celý život budoval v jeskyni pod věží Kozího hrádku.

Vinný sklep v jeskyni? Václave proč, dobírali si jej kamarádi, když všude je spousta krásných sklepů kvelbených, jen se nastěhovat. A ty si vybereš zrovna díru ve skále plnou odpadků a ještě k tomu na kopci. Jenže děda byl romantik a nevím, co jej více uchvátilo, jestli krásný výhled na panorama historického města z předsklepí, nebo tajemno podzemních prostor plných temných zákoutí, spár a propastí, ze kterých se žene chladný vzduch z dosud neobjevených skalních útrob. A tak se pustil do práce, i s kamarády vykopali chodby zasypané vším, co lidé z okolí nepotřebovali, rozdělili jeskyni příčkami a každý ve svém koutku začali vyrábět víno, aby jej mohli v podvečer po práci ochutnat a zavzpomínat na to, jaký byl ten minulý rok.

Hodně se od té doby změnilo. Zmizeli dědečkovi oplzlí trpaslíci ze samorostů, na které jsme se jako děti nesměli dívat. Hrad s dělostřelci na skalním výstupu v zahrádce postupně ustupuje stavebním úpravám a času. Ale pořád před sklepem roste keř révy zvané Bago, který je připomínkou starých časů. A pořád se tady dělá víno s láskou a pro přátele a v podvečer se popíjí pod zelenou klenbou z listí pergoly vinného keře, který pamatuje všechna léta, po která se pod Kozím hrádkem lisují hrozny a vyrábí víno. Přijďte i Vy ochutnat a zavzpomínat na loňský rok a vychutnat pohodu podvečera při víně.