Vinařství na Moravě
Někdo tvrdí, že prvními vinaři v okolí Mikulova byli už Římané, kteří v rámci naplňování své dávné chuti vládnout celému světu dorazili až k řekám Moravě a Dyji a na výhodných polohách budovali svá opevnění. To největší známé na našem území se nacházelo nedaleko dnešních Pasohlávek asi dvanáct kilometrů od Mikulova. Byla zde kasárna, říční přístav, nemocnice a určitě i nálevna. Ale jestli zde bylo také vinařství a na svazích Pálavy za řekou vinice? Možná ano. Ale, co se ví jistě, je to, že víno z jižních provincií římského impéria se tu pilo a obchodovalo se s ním. To archeologické nálezy dokládají, pěstování vinné révy již toliko ne. Ale domněnka to není neopodstatněná i když nepravděpodobná.
To deváté století již není skoupé na důkazy o vinaření našich předků a archeologické nálezy vinařských nožů a semínek vinné révy jsou jasným dokladem rozvinutého vinařství Velkomoravské říše. Avšak první písemná zmínka o vinicích na Moravě pochází až z dvanáctého století a najdete ji v zakládací listině kláštera Benediktýnů v Třebíči, která se datuje rokem 1101. V listině jsou Benediktýnům přiřknuty vinice na jižní Moravě. Tehdy byla výroba vína velmi výhodným podnikáním a pro kláštery také zdrojem mešního vína. Díky činorodosti církevních řádů se odvětví rozvíjelo a vznikla potřeba vinohradnictví chránit pravidly proti prohřeškům a krádežím. V roce 1309 se začalo zavádět takzvané horenské právo převzaté z rakouského Falkensteinu u Mikulova (Proč právo horenské? Viniční hora je uceleným územím, na kterém se pěstovali vinice. Dnes jim říkáme viniční tratě.). V roce 1325 přišla na řadu také první regulace mezinárodního obchodu s vínem, když král Jan Lucemburský moudře ustanovil, že od sklizně hroznů až do Velikonoc se smějí v Brně šenkovat jen vína měšťanů brněnských a omezil tak dovoz vín hlavně z Rakouska. V roce 1355 jsme měli již vlastní viniční řád pro Moravu. Ani trh práce se časem nevyhnul ochranářským opatřením když v roce 1496 byla zavedena jednotná odměna za viniční práce jako ochrana před přeplácením dělníků v době větší potřeby ruční práce. Zároveň byla tato minimální mzda ochranou viniční čeládky před vydíráním ze strany zaměstnavatelů.
Rozvíjející se obor si vyžádal také vyššího vzdělání mezi vinaři a v roce 1558 jsme se dočkali první učebnice vinařství „Vinice v jakém položení býti má“, kterou zpracoval a vydal pražský učitel Jan Had. Jedná se o první česky psaný odborný spis o pěstování révy a výrobě vína .
Největšího rozmachu vinařství se mikulovsko dočkalo s příchodem Ditrichštejnů v roce 1574. Adam Ditrichštejn koupil mikulovské panství a okamžitě začal s rozšiřováním vinic, zřídil nové sklepy na mikulovském zámku a zavedl placení daní z vinic formou naturálních odvodů vína. Vína bylo dostatek a tak v roce 1643 nechal Maxmilián Ditrichštejn vyrobit pro placení odvodů pořádný sud. Od toho roku stojí v zámeckém sklepení v Mikulově obří sud s objemem cca 1014 hektolitrů (135 tisíc lahví). Doposud patří k největším v Evropě. S desátkovým vínem se prý Ditrichštejni nemazlili a slévali bílé s červeným v jednu kupáž – mikulovské víno.
Po několik staletí se vinařství na Moravě zdárně rozvíjelo a jeho skvělou cestu ukončily až válečné útrapy třicetileté války, kdy nebylo chlapů, kteří by obdělávali vinice a ty pustly. Druhým hřebíčkem do pomyslné rakve našeho vinařství byl odklon od pití drahého vína k pivu a laciným pálenkám. Ránu z milosti pak vinicím na začátku dvacátého století uštědřil americký brouček révokaz parazitující na kořenech révy, který byl do Evropy zavlečen na přelomu devatenáctého a dvacátého století a nemilosrdně na Starém kontinentu zničil většinu vinic a pohroma se nevyhnula ani Mikulovu.
(Mšička révokaz /Viteus vitifoliae, příp. Viteus vitifolii/ je jeden z nejnebezpečnějších škůdců vinné révy. Mšička saje na listech, ale také na kořenech révy a způsobuje jejich uhnívání, v důsledku čehož dochází k úhynu celé rostliny, která zaschne. Jedinou opravdu účinnou ochranou proti tomuto škůdci se ukázalo vysazování sazenic se štepovanými ušlechtilými evropskými odrůdami révy na vhodných podnožích amerických druhů rodu Vitis.). Po révokazové kalamitě se začaly vysazovat vinice štěpované na podnože odolné vůči tomuto parazitu a výrazně se změnila odrůdová skladba vinic. V roce 1907 začali moravští vinaři vydávat svůj oborový odborný časopis Vinařský obzor, který jako měsíčník vychází dodnes.
Socialistické hospodářství našemu vinařství moc nepřálo a nového rozmachu a slávy se vinařina dočkala až po roce 1989. Velké firmy se zmodernizovaly, vinařští záhumenkáři začali oficiálně podnikat, budovat supermoderní vinařské firmy a hospodařit „na vlastním“. To byl jistě impuls pro růst kvality moravských vín, protože většina vinařů je pyšná více než na to, kolik vína prodá, tak na to, jak dobré, kvalitní a něčím výjimečné víno vyrobí. I když stále platí, že nejlepší víno je to prodané, přispívá Morava do světového vinařského dědictví každoročně desítkami až stovkami vín, jež jsou tak skvělá, že na světových výstavách porážejí konkurenty pocházející z takových vinařských zemí jako jsou Francie, Španělsko, Itálie či nový vinařský svět na opačné straně polokoule.
Chcete-li se dozvědět více o našem vinařství a vínech, navštivte webovou stránku moravských a českých vín www.wineofczechrepublic.cz, Ta aktuálně nejlepší vína najdete, když ne u nás ve sklepě, tak v hodnocení naší nejvyšší vinařské soutěže Salon vín ČR www.salonvin.cz. Informace o Mikulovu, jeho historii a současnosti hledejte na www.mikulov.cz.
